Vojta Mareš je nejen neúnavný tahoun úterních cyklo švihů od nás z pražského Braníku. Umí také pořádně zabrat na horském kole, což dosvědčují výborné výsledky ze závodů v minulých letech. Vlastně nejen těch minulých, protože ve dvojici do toho výborně šlápnul i na Malevil Cupu 2023.
Vojto, jezdíš nejen po silnici, to je o tobě známé. Jak tě napadlo, že postavíte na Malevil závodní MTB dvojici s Petrem Koudelkou jako tým Veloklasik – Café du Cycliste?
Malevil jsem jel poprvé v minulém století. Spolu s “Králem Šumavy” to byl můj vůbec první bikový závod, takže je to moje srdcovka. Týmovou soutěž už jsem jel letos popáté, ale poprvé jsem s parťákem Koudym, který je ostřílený a velmi zkušený bikový matador. Udělal jsem dobře, hlavně díky němu si odvážíme zlato v kategorii Masters – dvojice. On je ročník 1981 a já 1978. S Koudym se známe z našich úterních silničních Veloklasik švihů.
Jak bys závod představil svými slovy?
Malevil je dle mého názoru jeden z nejhezčích a nejstarších závodů v Česku, královská varianta měří 100 kilometrů a je zde převýšení přes 2500 metrů. Loni se zde konalo dokonce Mistrovství Evropy a i letos na regule dohlížel UCI rozhodčí, což svědčí o velké oblibě a popularitě závodu.
Start je v Jablonném v Podještědí a cíl je na ranči Malevil. Jede se po Česku, ale chvíli i Německem, výjezd na horu Hvozd je opravdu velká výzva. Trasa vede převážně po lesních a polních cestách a některé sjezdy jsou obzvlášť výživné. Navíc, když se k tomu přidá několik letních přeháněk. (smích)
Jeli jste tam s tím vyhrát ve své kategorii? V tvém případě to byl asi zcela realistický cíl, ne?
Ano, po vítězství jsem samozřejmě pokukoval už před samotným závodem a soupeře jsem si otipoval. Dokud ale člověk neprotne cílovou pásku, tak není nic jasné. Na dvacátém kilometru jsme řešili defekt zadní gumy, ale jako zázrakem se nám povedlo za minutu a dvacet sekund být zpátky v sedle, takže na pětihodinovém závodě žádná velká ztráta.
Jak jste dopadli v celkovém hodnocení mezi mlaďasy?
Celkově jsme skončili na 39. a 40. místě. A byli jsme 6. a 7. v kategorii 40–49 let. Když vezmu v potaz, že před námi bylo celkem 18 profíků s licencí, tak jsem určitě spokojený. Úroveň je zde velmi vysoká! Kdo už si troufne na tuhle distanci v terénu, tak už musí být perfektním bikerem, jak po stránce technické, tak po stránce fyzické.
Byla tedy pro tebe radost dostat medaili?
Ano, speciálně na Malevilu jsou skleněný a moc pěkný.
Nakolik jsou u nás na závodech MTB zastoupeny ženy?
Tuhle dlouho trasu jelo letos celkem 16 žen a z toho 3 nedojely.
Porážejí ženy i muže?
Ano poráží. Nejlepší žena byla ze soudního Polska a dojela na celkovém 34. místě, klobouk dolů!
Vtipné, že jste měli startovní čísla 120 a 220, to je jak elektrické napětí. Projevilo se to nějak, jeli jste v proudu, střídavě?
Musíme jet spolu a pokud vím, tak maximální rozdíl mezi námi nesmí překročit 2 minuty. Lepší ale je jet spolu, v podstatě na dohled, pokud to situace umožňuje. Koudy většinu závodu odtahal, má skvělou formu.
Co bylo během závodu nejtěžší, prostě výzva? Dělo se ještě něco neočekávaného?
Kromě defektu se celý závod vyvíjel podle našich představ. Dá se říct, že jsme jeli na jistotu s velkým respektem k pěti hodinám závodění. Zde se moc nevyplácí například přepálit začátek. Podařilo se nám projet všechny občerstvovací stanice tak, že jsme neztratili ani vteřinu. Vždy jsme nafasovali čerstvý bidon a pokračovali v jízdě.
Když někoho lákají MTB závody, ale nemá s nimi ještě osobní zkušenosti, co bys mu doporučil pro začátek?
Asi bych úplně nevolil hned distanci 100 kilometrů v těžkém terénu. Ideálně vybrat závod tak na 40–50 kilometrů na začátek úplně stačí. Taky bych asi vyzkoušel méně náročný terén než je na Malevilu. Některý sjezdy jsou zde opravdu nebezpečný.