„Být, či nebýt“ nepovažuji ve vší úctě k autorovi za otázku, kterou má cenu se zabývat. Naopak mi před každým víkendem zní v hlavě cesta na Krokodýla v Ádru „Kolo, nebo lezení?“ Pokud to člověk chce spojit, není nic jednoduššího než na kole vyjet na Everest, resp. zdolat jeho výšku opakovanými výjezdy na jeden kopec v rámci jedné aktivity.
Díky parádnímu gravelovému tandemu, jsme se o tento vrchol mohli pokusit s Jardou Šachem. Jen místo lanem jsme byli spojeni řetězem. Další paralelou s lezením je i to, že když padne jeden, padne i druhý, jste v tom spolu.
„Opakování je matka moudrosti, takže člověk udělá něco pro své zdraví a jako bonus možná ještě zmoudří,“ říkali jsme si s Jardou na parkovišti ve Svobodě nad Úpou při válečné poradě před atakem Everestu v podobě Černé hory. Ještěže nám došlo pivo, jinak bychom byli moudřejší už večer.
Za tři hodiny vstáváme do jasné noci, která nás vítá několika málo stupni nad nulou. „Hurá do toho a půl je hotovo, to už jsme skoro na Matterhornu!“ (4478 m pozn.) procedil jsem mezi drkotajícími zuby.
Náš Duratec nás zdárně dovezl do cíle.
Ve 4 h vyrážíme poprvé na 10,5 km dlouhý úsek s převýšením 750 m. Po 4 km jízdy po hlavní silnici hledáme po tmě odbočku u Hoffmanek a poctivě nabíráme výškové metry. Projedeme tři zatáčky a zpomalí nás až závěrečná stojka – průměrný sklon od Zinneckerovek je 14 %, místy 16. No, tady nám zima nebude.
Shodujeme se, že ke konci dne to tady bude pořádně bolet. U Kiosku oblékáme kukly, rukavice, bundy a péřovky, řekneme „už jenom jedenáctkrát“ a vydáme se čtvrt hodiny mrznout.
Výjezdy se časem zpomalovaly, na nejlehčí převod došlo vždy o něco níž a časem jsme přidali i krátkou pauzu před závěrečným stoupáním. Naopak sjezdy zrychlovaly. V ukázkových slalomech mezi divou zvěří, cyklisty, turisty, auty a těžařskou technikou jsme běžně dosahovali rychlosti přes 70 km/h.
Dopoledne uteklo jak voda, možná i díky snadnému počítání, jaký zlomek cesty máme za sebou. Dvanáctka je prostě skvělé číslo – mezi čtvrtinou a třetinou je rozdíl jen jednoho výjezdu a po dalších dvou už následuje oběd v půlce.
Tělo sportovce se neptá, kde se kalorie vzaly, tak je tankuju z plněných knedlíků se zelím, Jarda statečně láduje těstoviny. Při pochválení dvanáctky musím pochválit i desítku, kterou jsme polkli k obědu. Ještěže teď pojedeme z kopce.
Nejkrásnější výhledy v okolí, za ty to rozhodně stálo.
Ve druhé půlce už ty zlomky rostly pomaleji. Např. sedmý výjezd jsme považovali úplně za zbytečný. Bylo by lepší ho přeskočit a jet rovnou osmý, aby to už byly 2/3. To jsme si však uvědomili pozdě a nestihli to zrealizovat.
Příště to musíme lépe naplánovat a sedmičky nejezdit. Pak se k nám přidal Michal Žíža Žižka a poté, co mi do ruky vrazil tlačenku v papíru, spustil svou nevyčerpatelnou zásobu historek. Na chvíli jsme zapomněli na své bolístky a jelo se nám líp.
Při dosažení desátého vrcholu se výrazně ochladilo, začaly kolem nás lítat hromy blesky a začal liják. Po dvou minutách na nás nezůstala nit suchá. Dole jsme oblékli goráčovky, rozloučili se se Žížou a s heslem, že za hezkého počasí umí jezdit každý jsme se vydali na poslední dva výjezdy.
Nutno podotknout, že v tomto případě jsme se vždy těšili, až budeme moct šlapat a trochu se zahřejeme.
Sjezdy přestaly být za odměnu. V místech, kde jsme za sucha frčeli 60kou, teď tachometr ukazoval sotva 25 km/h. Díky svítilnám jsme však nezabloudili.
Zimu a otlačené ruce mi občas zpříjemnil Jarda, když pronesl něco ve smyslu „ty bláho, zastav, já jsem usnul!“ Jo, příště beru do dresu polštářek, aby to měl parťák pohodlnější.